Každej jsme nějak protivnej

Když na něho myslím, vidím jeho hlavu. Je na ní něco krásného, něco tajemného. Jeho mysl. Jeho mozek, všechny ty závity a myšlenky. Pendlují jako rychlé, horečně pospíchající žížaly...

      Je to dětinské, ale představuji si, že bych lebku otevřela, anichž bych poškodila mozek, a pokusila se chytit a pevně podržet ty myšlenky. Možná je i obejmout. Vždy jsem chtěla vidět lidem do hlavy. Pochopit jejich svět. Možná abych lépe chápala ten svůj. Co si myslíš? Otázka, kterou kladu nejčastěji, i když ne nahlas, né té osobě, která by mohla odpovědět. Možná by stejně nechtěla. Možná jim sama nerozumí, stejně jako já těm svým. Někdy chceme svět zbytečně pochopit. Udělat co je správné, zamotat ho do své pavučiny plujících myšlenek. Tenké, pevné, tak pružné jak jen může pavučina být. Počítám, že se nad každým vztahem jako mraky kupí otázky: Co si myslíš? Co cítíš? Co jsme si to provedli? Co budeme dělat?

     Tisíce malých, propletených žížal. Změť, kde se zdá nemožné najít začátky a konce. Možná je ani ony sami netuší. Je to důležité? Můžu otevřít oči a pozorovat, cítit, abych se mohla skrýt sama v sobě. Někdy později se zase možná najít. A nebo raději ne? Jaké jsou ty moje žížaly? Jak reagují? Mají své odpovědi, když zachytí signál. A já jsem zase ta malá holka. Ta malá, zraněná holka. To není moje odpověď, ale její. Jsem překvapená, sleduji ji s otevřenou pusou! Vůbec Ti nerozumím, šeptám tiše. Jen na malý okamžik, než si stihnu uvědomit, že to co se zdá stejné, je dnes jiné! Mám na své věci vliv! Jsou tu i jiné možnosti.... Co může být nějak, může být i jinak. Celým mým tělem mi zní věta:"Každej jsme nějak protivnej." Říkávala to moje babička. Cítím ji v srdci, i někde v hlavě. Chybí mi!Je to jako recept na život, tajná přísada, pohlazení po duši. Moje dědictví! Mění pohled na svět i na sebe. Pomáhá mi vidět lidskou podstatu z jiné strany, urovnat si myšlenky, jít dál! Milovat bez podmínek! Žít!

     Jsme dva světy. Světy, které jsou spolu a jindy zase vedle sebe. Vzdalují se, aby se mohly přibližovat a přibližují, aby se mohly vzdálit. Už si nepřipadám protivná, mé srdce je zase otevřené, moje náruč je připravena obejmout!

Tajná přísada! Babičko, děkuju ti!